Duchovní odmítne nebo ztratí úřad
Příběh Theofila z Adany patří k nejstarším evropským legendám o písemné smlouvě s ďáblem. Šestistaletý duchovní má ze zklamání zapřít Krista a Pannu Marii a podepsat pakt krví, po pokání však Marie dokument získá zpět. Středověké překlady a dramatizace z tohoto vzorce vytvořily důležitého předchůdce pozdější faustovské tradice.
Theofil z Adany je hrdinou legendy zasazené do 6. století v Kilikii a v tradici vystupuje jako duchovní či správce církevního majetku, nikoli jako historicky dobře doložená životopisná postava. Tento detail je podstatný, protože odděluje původní událost od verzí, které se začaly šířit až s odstupem a často přidaly dramatičtější prvky.
Židovský prostředník jej přivádí k ďáblu
Podle příběhu odmítne nabídnutý biskupský úřad nebo jej kvůli konfliktu ztratí a později začne svého rozhodnutí litovat, což vytváří motiv zraněné cti a touhy získat postavení zpět. Samotný údaj neurčuje konečné vysvětlení, ale zužuje okruh možností a dává přednost scénářům, které nepotřebují doplňovat neověřené mezikroky.
Prostředník, v některých verzích označený jako židovský kouzelník, jej přivede k ďáblu a vyprávění tím odráží také středověké protižidovské stereotypy, které je třeba oddělit od samotného motivu smlouvy. V rekonstrukci má proto větší hodnotu než pozdější pověst: jde o konkrétní okolnost, s níž musí být slučitelná každá rozumná interpretace případu.
Pakt je stvrzen písemným dokumentem
Ďábel požaduje, aby Theofil zapřel Krista a Pannu Marii a stvrdil poslušnost písemným dokumentem, někdy popisovaným jako smlouva podepsaná vlastní krví. Důležitá je i hranice toho, co z něj nelze vyvozovat. Přítomnost jednoho znaku neprokazuje automaticky motiv, pachatele ani mimořádnou příčinu.
Po uzavření paktu Theofil získá nebo obnoví církevní postavení a veřejnou vážnost, ale úspěch nepřináší klid a hlavní část legendy se přesouvá k pokání. Takový údaj umožňuje porovnat několik vysvětlení bez nutnosti některé předem upřednostnit. Rozhodující je, zda se shoduje také s ostatními známými okolnostmi.
Theofil po získání moci lituje
Theofil se obrací k Panně Marii, dlouze se postí a modlí, aby mu vyprosila odpuštění za zřeknutí se víry a pomohla zrušit ďáblův právně formulovaný nárok. Pozdější literatura tento prvek někdy používá jako hlavní dramatický motiv, jeho původní význam je však užší a je třeba jej číst v dobovém kontextu.
V zázračném vyvrcholení se smlouva vrátí do Theofilových rukou nebo se objeví na jeho těle, takže ji může předložit biskupovi jako viditelný důkaz hříchu i osvobození. Při kritickém hodnocení je proto vhodné držet tento fakt odděleně od hypotéz. Teprve soubor více nezávislých okolností může vytvořit přesvědčivější vysvětlení.
Panna Marie přináší smlouvu zpět
Dokument je veřejně spálen a Theofil po smíření krátce nato umírá jako kajícník, což původnímu příběhu dává mariánský a poučný význam spíše než tragický konec. Právě zde vzniká prostor pro spor: různé výklady přijímají stejný základní údaj, ale liší se v tom, jak velký význam mu přisuzují. Podobnou potřebu oddělit doložené jádro od pozdějšího příběhu ukazuje také Saci.
Nejstarší verze je spojována s řeckým vyprávěním připisovaným Eutychianovi a legenda byla brzy překládána do latiny a dalších evropských jazyků. Nejistota tedy neleží v samotné existenci tohoto detailu, ale v jeho interpretaci a v tom, zda jej lze spolehlivě spojit s ostatními částmi příběhu.
Faust zdědil strukturu smlouvy, ne stejný příběh
Ve 13. století vytvořil Rutebeuf francouzskou hru Le Miracle de Théophile a příběh se objevoval také ve výtvarných cyklech, čímž se motiv písemného ďábelského kontraktu hluboce zakořenil v evropské kultuře. Z hlediska dokazování jde o užitečný pevný bod. Neřeší celý případ, ale brání tomu, aby se pozdější vyprávění odchýlilo od doložitelné chronologie a prostředí. Pro srovnání s jiným typem neúplné dokumentace lze připomenout i Kelpie.
Pozdější Faust používá jiného hrdinu, motivaci i teologické vyznění, ale základní dramatický obraz člověka, který vymění duchovní bezpečí za pozemský zisk a uzavírá s ďáblem smlouvu, má v Theofilově legendě výrazného předchůdce. Otevřená otázka začíná až za tímto bodem: dostupné informace dovolují popsat, co bylo zjištěno, nikoli s jistotou doplnit vše, co se odehrálo mezi známými událostmi.
St. Vitus (Balzhausen), Fresko (1768): Heiliger Theophilus. · Gemeint ist der hl. Theophil von Adana, der aus Karrieregründen seine Seele dem Teufel verschrieben hatte, später reuig zur Mutter Gottes betete und Erhörung fand: Schließlich träumte ihm einmal, die Heilige Jungfrau sei ihm erschienen und habe ihm das Schriftstück seines Teufelspakts wiederbeschafft. Als er erwachte, fand er das verhängnisvolle Dokument tatsächlich in seinen Händen und konnte es verbrennen. Siehe Heiligenlexikon . · Johann Baptist Bergmüller (1724-1785); photographed by Hermetiker · Public domain · Licence: Public domain · zdroj obrázku
Zdroje a další čtení
Související záhady
Diskuze
Buďte první, kdo přidá komentář
Máte vlastní vysvětlení, zkušenost nebo zdroj? Přidejte jej do diskuze.