Poslední měsíce na Svaté Heleně
Napoleon Bonaparte strávil posledních šest let života v britském exilu na ostrově Svatá Helena. Jeho zdravotní stav se v závěru pobytu zhoršoval: trpěl bolestmi břicha, nechutenstvím, slabostí a během posledního roku výrazně zhubl. Zemřel 5. května 1821 ve věku jednapadesáti let. Už krátce poté vznikla otázka, zda šlo o přirozenou nemoc, špatnou léčbu, nebo otravu člověka, jehož politická existence byla pro evropské mocnosti stále citlivá.
Bezprostřední dobový důkaz je neobvykle významný: Napoleonovo tělo bylo pitváno za přítomnosti několika lékařů. Popisy žaludku uváděly rozsáhlou patologickou změnu a lékaři spojovali smrt s onemocněním tohoto orgánu. Moderní autoři proto mohou staré protokoly znovu hodnotit pomocí dnešní patologie. Nejde o dokonalou náhradu moderní histologie, ale poskytuje mnohem pevnější základ než u mnoha jiných historických záhad úmrtí.
Pitva a obraz pokročilého nádoru
Studie publikovaná roku 2007 v Nature Reviews Gastroenterology & Hepatology porovnala dobový klinický průběh a pitevní zprávy s moderními daty pacientů s rakovinou žaludku. Autoři dospěli k závěru, že popis odpovídá nejméně pokročilému karcinomu žaludku stadia T3N1M0. Změna se podle historických protokolů táhla od kardie k pyloru a byly popsány zvětšené regionální uzliny. Studie považovala sporadickou rakovinu žaludku za nejpravděpodobnější základ Napoleonovy nemoci.
K podobnému závěru dospěla i mezinárodní patologická analýza zveřejněná k dvoustému výročí Napoleonovy smrti. Ta hodnotila jednotlivé pitevní záznamy podle síly medicínského důkazu a podpořila pokročilou malignitu žaludku s krvácením jako bezprostřední příčinu smrti. To neznamená, že známe každý detail posledních hodin nebo vliv každého použitého léku. Znamená to však, že hypotéza rakoviny nestojí jen na starém názoru jednoho lékaře, ale je kompatibilní s opakovaným moderním rozborem pramenů.
Proč se objevil arsen
Debata se zásadně změnila ve 20. století, když analýzy vlasů připisovaných Napoleonovi odhalily zvýšené koncentrace arsenu. Arsen je známý jed a takový výsledek přirozeně podpořil scénáře úmyslné otravy. V konspiračních verzích se objevovali různí možní pachatelé a motivy – od osob v Napoleonově domácnosti po širší politický zájem na jeho smrti. Samotná přítomnost arsenu ve vlasech ale neříká automaticky, kdy, jak a v jaké dávce se látka dostala do těla.
Výsledky jednotlivých analýz navíc nejsou úplně jednotné. Nature už v roce 1982 publikoval test jiného vzorku vlasů, který nenašel důkaz chronické arsenové otravy. Jiné studie naopak vysoké hodnoty potvrdily. Interpretaci komplikuje možnost vnější kontaminace, dobová expozice arsenovým sloučeninám v barvivech, kosmetice či léčivech a otázka pravosti a historie jednotlivých pramenů vlasů. Toxikologický signál je tedy reálným předmětem výzkumu, nikoli jednoduchým podpisem vraždy.
Tapety, léky a prostředí 19. století
Jedna známá hypotéza spojila arsen s tapetami v Longwood House. Některé zelené pigmenty 19. století obsahovaly arsen a laboratorní test historického vzorku tapety ukázal množství schopné přispět k expozici. Autoři dopisu v Nature však sami uváděli, že taková expozice mohla způsobovat nemoc, nikoli nutně smrt. Další možností jsou dobové léčivé přípravky obsahující látky, které by dnes byly považovány za toxické.
To ukazuje, proč je mezi „Napoleon měl v těle arsen“ a „Napoleon byl zavražděn arsenem“ velká logická mezera. Pro vraždu by bylo potřeba doložit toxickou dávku odpovídající průběhu nemoci, cestu podání a ideálně další nezávislé důkazy úmyslu. Historické prostředí přitom nabízelo několik nevražedných cest expozice. Přítomnost jedu může být součástí medicínského příběhu, aniž by byla jeho jedinou nebo hlavní příčinou.
Moderní studie se neshodují v každém detailu
Ani současná literatura není zcela jednotná. Systematický přehled toxikologické debaty z roku 2020 uznal problematiku arsenu a dalších látek a připustil, že toxické faktory mohly zhoršit stav nebo přispět ke krvácení. Výslovně však neodvozuje kriminální úmysl. Naproti tomu patologické studie kladou hlavní důraz na pokročilý nádor žaludku. Rozdíl není nutně přímým rozporem: člověk může mít smrtelné nádorové onemocnění a současně být vystaven látkám, které jeho stav ovlivní.
Případ proto nelze poctivě shrnout jednou dramatickou větou. Důkaz pro závažné onemocnění žaludku je silný a přímo navazuje na pitvu. Důkaz pro arsenovou expozici v některých vzorcích vlasů také existuje, ale jeho význam pro mechanismus smrti je spornější. Důkaz, že konkrétní osoba Napoleona systematicky vraždila arsenem, je ještě slabší. To jsou tři různé otázky, které bývají v populárním podání neprávem sloučeny.
Rakovina je nejpevnější jádro, otrava zůstává debatou
Z dnešního pohledu má největší oporu scénář, v němž Napoleon trpěl pokročilým onemocněním žaludku, velmi pravděpodobně karcinomem, a zemřel na jeho komplikace včetně krvácení. Odpovídá tomu pitevní anatomie, průběh nemoci i pozdní úbytek hmotnosti. Tato interpretace nevyžaduje tajný plán a vysvětluje velkou část dobových pozorování.
Arsen přesto z příběhu nezmizel. Vzorky vlasů, spory o kontaminaci a možné zdroje expozice udržují otevřenou otázku, zda toxické látky hrály vedlejší roli. Nejzajímavější záhada tedy není jednoduché „rakovina, nebo arsen“, protože tyto možnosti se nemusí vzájemně vylučovat. Podobně jako u smrti papeže Alexandra VI. je nutné oddělit dobře doloženou nemoc od mnohem atraktivnější, ale hůře doložené představy cílené otravy.
Napoleon's casket opened in 1840.jpg · Nicolas Eustache Maurin · Public domain · Licence: Public domain · zdroj obrázku
Související záhady
Diskuze
Buďte první, kdo přidá komentář
Máte vlastní vysvětlení, zkušenost nebo zdroj? Přidejte jej do diskuze.