Noční zástup jezdců, mrtvých nebo nadpřirozených bytostí
Divoký hon dnes zastřešuje různé evropské příběhy o nočních procesích jezdců, mrtvých či nadpřirozených lovců. Ronald Hutton upozorňuje, že Jacob Grimm v 19. století výrazně sjednotil dříve různorodé motivy.
Nejbezpečnější je chápat Divoký hon jako rodinu příbuzných tradic, nikoli prokázaný jediný pradávný kult.
Motiv je doložen v různých germánských, skandinávských i středoevropských tradicích
Pod pojmem Divoký hon se dnes sdružují evropské příběhy o nočních průvodech jezdců, mrtvých nebo nadpřirozených lovců. Regionální tradice se však liší vůdcem, účastníky i funkcí. Ronald Hutton upozorňuje, že Jacob Grimm v 19. století tyto různorodé motivy výrazně sjednotil do celoevropského konceptu.
Vůdcem může být Odin/Wotan, král, lovec nebo místní démonická postava
Otevřená je míra skutečné kontinuity mezi středověkými procesími mrtvých, lokálními strašidelnými lovy a pozdějšími germánskými interpretacemi. Podobnost motivů může znamenat společný původ, vzájemný přenos i nezávislé vznikání podobných příběhů. Potřebná je přesná chronologie každé regionální varianty.
Setkání s průvodem mělo věštit válku, smrt nebo neštěstí
Starší badatelé často hledali přímý předkřesťanský kult Ódina či jiného božstva. Novější kritika zdůrazňuje, že mnoho jasně doložených prvků je středověkých nebo raně novověkých a že samotný zastřešující pojem je moderní. To nevylučuje starší motivy, ale komplikuje jednoduchou nepřerušenou genealogii.
Křesťanské a předkřesťanské motivy se ve středověkých záznamech prolínají
Romantismus a folkloristika 19. století vytvořily působivý jednotný obraz, který dále upevnilo výtvarné umění, například Arboův Asgårdsreien. Moderní fantasy pak tento sjednocený model rozšířila po Evropě a může zpětně zastřít menší lokální tradice s úplně jinými jmény a funkcemi.
Divoký hon neměl v celé Evropě stejného vůdce ani stejný smysl
Středověké a raně novověké texty popisují noční zástupy mrtvých, démonů či lovců, které se ženou oblohou nebo krajinou. V germánských oblastech mohl být později vůdcem Wotan/Odin, jinde král, historická postava nebo místní nadpřirozený lovec. Setkání s průvodem mohlo věštit smrt, válku nebo katastrofu a člověk se mu měl vyhnout nebo padnout k zemi.
Historik folkloru proto nemůže vzít dnešní fantasy obraz jediné „Wild Hunt“ a promítnout jej beze změny do všech starších pramenů. Křesťanské představy o zástupu hříšníků se mísily s místními pohanskými motivy a s obyčejnými loveckými příběhy. Právě schopnost pohltit různá regionální jména a postavy umožnila motivu přežít od středověkých kronik až k Wagnerovi, fantasy románům a počítačovým hrám.
Motiv získal další život v romantismu 19. století, kdy se sběratelé folkloru a umělci snažili rekonstruovat staré germánské mýty. Jacob Grimm spojoval řadu regionálních zpráv do širšího obrazu „Wütendes Heer“ a pozdější literatura zdůraznila vztah k Odinovi. Moderní badatel ale musí rozlišovat mezi jednotlivými středověkými doklady a pozdější syntézou. To nijak neumenšuje sílu legendy; naopak ukazuje, jak se motiv proměňoval spolu s náboženstvím a identitou Evropy.
Moderní fantasy z tradic vytvořila jednotnější „Wild Hunt“, než jaký existoval ve folkloru
Další posun vyžaduje datovat předgrimmovské texty a sledovat, zda se konkrétní motivy šířily literárními kontakty nebo vznikaly nezávisle. Místo hledání jediného okamžiku vzniku lze vytvořit síť regionálních tradic a jejich vzájemného ovlivňování.
Noční průvod měnil vůdce podle země i století
Divoký hon je souhrnné označení pro evropské pověsti o hlučném průvodu jezdců, mrtvých, démonických bytostí nebo lovců, který se řítí noční oblohou či krajinou. Ve Skandinávii mohl být spojován s Odinem, v německých zemích s Wotanem nebo Perchtou, jinde s konkrétním králem, hříšným lovcem či skupinou nepokojných duší. Setkání s průvodem mělo přinášet neštěstí nebo člověka strhnout s sebou.
Starší badatelé někdy předpokládali jeden prastarý pohanský kult, z něhož všechny varianty pocházejí. Moderní folkloristika je opatrnější: motiv se v různých regionech přepisoval a některé dnes považované „starobylé“ prvky jsou doloženy až poměrně pozdě. Ronald Hutton upozorňuje, že samotný pojem Wild Hunt byl při srovnávání tradic výrazně sjednocen učenci 19. století. Skutečná fascinace proto spočívá v síti příbuzných nočních pověstí, které si Evropa po staletí přizpůsobovala.
Peter Nicolai Arbo · Licence: Public domain · zdroj obrázku
Zdroje a další čtení
Související záhady
Diskuze
Buďte první, kdo přidá komentář
Máte vlastní vysvětlení, zkušenost nebo zdroj? Přidejte jej do diskuze.