Dvě sestřenice chtěly dokázat, proč chodí k potoku
Elsie Wrightová a její mladší sestřenice Frances Griffithsová žily za první světové války v Cottingley v Yorkshire. Dospělí je napomínali kvůli častým návštěvám potoka; dívky tvrdily, že tam vídají víly. Elsie si vypůjčila otcův fotoaparát a vrátila se s deskou, na níž Frances sedí před skupinou tančících postaviček.
Druhý snímek ukazoval Elsie s okřídlenou postavou. Otec Arthur Wright považoval fotografie za žert, ale Elsina matka Polly se zajímala o spiritualismus a snímky ukázala lidem z tohoto prostředí.
Elsie Wrightová a Frances Griffithsová pořídily fotografie s údajnými vílami; v 80. letech přiznaly použití vystřižených kreslených figurek upevněných do scény. Fotografie byly inscenované s vystřiženými figurami; kulturní dopad a Doyleova víra jsou oddělené od pravosti snímků.
Fotografický expert nenašel dvojexpozici
Negativy se dostaly k odborníkům, kteří zkoumali, zda nebyly dodatečně manipulovány nebo složeny z více expozic. Nenašli známky takového triku. To bylo později často prezentováno jako „ověření pravosti“.
Ve skutečnosti však fotografie mohla být technicky autentická a přesto zobrazovat připravenou scénu. Papírová vystřihovánka umístěná před objektivem nevyžaduje zásah do negativu.
Conan Doyle chtěl věřit
Arthur Conan Doyle byl nejen autorem racionálního Sherlocka Holmese, ale také přesvědčeným spiritualistou. Po válce intenzivně hledal důkazy o pokračování života po smrti a fotografie víl pro něj zapadaly do širšího duchovního obrazu světa.
Roku 1920 publikoval snímky v časopise Strand a později v knize The Coming of the Fairies. Jeho autorita dala příběhu mezinárodní věhlas, i když skeptici upozorňovali na plochý vzhled postaviček a styl odpovídající ilustracím z dětských knih.
Víly pocházely z knihy a držely na špendlících
V 80. letech obě ženy přiznaly, že většina fotografií byla zinscenovaná. Postavy obkreslily z tehdejší dětské ilustrace, vystřihly je z papíru a upevnily na místě pomocí kloboukových špendlíků. Chtěly původně vytvořit důkaz pro rodinu, nikoli celosvětový podvod.
Jakmile slavní dospělí začali fotografie brát vážně, dívky se podle pozdějších vzpomínek bály přiznat pravdu a nechat Conana Doyla vypadat směšně.
Pátá fotografie zůstala Francesinou výjimkou
Frances Griffithsová až do konce života tvrdila, že pátý snímek, označovaný jako Fairy Bower, byl pravý, zatímco první čtyři byly podvod. Protože však stejná série už prokazatelně využívala papírové modely, nemá poslední fotografie nezávislou sílu potvrdit víly.
Cottingley je dnes klasickým případem toho, jak technicky „neupravená“ fotografie může být falešným důkazem. Fotoaparát může přesně zaznamenat scénu, kterou někdo předem naaranžoval.
Frances později trvala na pravosti jednoho snímku, zatímco Elsie uvedla, že byly inscenovány všechny; tento rozdíl je otázkou paměti a víry, ne potvrzením série.
Dvě dívky vystřihly víly z obrázků a přesvědčily Arthura Conana Doyla
Roku 1917 pořídily sestřenice Elsie Wrightová a Frances Griffithsová v Cottingley několik fotografií, na nichž se vedle nich objevují drobné víly. Obrázky se dostaly k teosofům a nakonec k Arthuru Conanu Doylovi, autorovi Sherlocka Holmese, který byl silně nakloněn spiritualismu. Doyle považoval fotografie za důležitou podporu existence neviditelných bytostí a roku 1920 je publikoval v časopise Strand.
Desítky let se diskutovalo o dvojexpozici a jiných fotografických tricích. V 80. letech ženy přiznaly, že většinu víl vytvořily z papírových vystřihovánek inspirovaných ilustracemi a upevnily je špendlíky. Frances si až do konce ponechávala tvrzení, že poslední snímek byl skutečný, ale pro tuto výjimku neexistuje nezávislý důkaz. Cottingley je tak učebnicovým příběhem, jak autorita slavného zastánce a tehdejší důvěra ve fotografii prodloužily život jednoduchému dětskému žertu.
Související témata
Elsie Wright · Licence: Public domain · zdroj obrázku
Zdroje a další čtení
Související záhady
Diskuze
Buďte první, kdo přidá komentář
Máte vlastní vysvětlení, zkušenost nebo zdroj? Přidejte jej do diskuze.