Důstojníci, kteří už jednou změnili dynastii

Když v květnu 1911 vznikla organizace Ujedinjenje ili smrt – „Sjednocení nebo smrt“ –, její jádro netvořili političtí amatéři. Vedli ji srbští armádní důstojníci, z nichž někteří měli za sebou převrat z roku 1903. Tehdy byli v bělehradském paláci zavražděni král Alexandr Obrenović a královna Draga a na trůn nastoupila dynastie Karađorđevićů.

Nejznámější postavou nové tajné organizace byl Dragutin Dimitrijević, přezdívaný Apis. Jako schopný důstojník a později významná osobnost vojenského zpravodajství získal značný vliv. Černá ruka měla vlastní síť, přísahu i konspirační strukturu a spojovala nacionalistické cíle s představou, že dějiny lze urychlit tajnou akcí.

Dimitrijević měl za sebou zkušenost, která vysvětlovala jeho pověst i sebevědomí. Jako mladý důstojník patřil k organizátorům převratu v roce 1903, při němž byli v bělehradském paláci zabiti král Alexandr Obrenović a královna Draga. Následná změna dynastie ukázala, že část důstojnického sboru je ochotna použít tajné spiknutí a násilí k přímému zásahu do státní politiky.

„Sjednocení nebo smrt“

Bezprostředním pozadím byla rakousko-uherská anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Pro srbské nacionalisty to byla porážka: oblast s početnou srbskou populací se místo přiblížení Srbsku definitivně ocitla pod správou habsburské monarchie. Černá ruka chtěla změnit hranice a spojit „srbské země“ v jeden stát.

Její metody nebyly omezeny na propagandu. Organizace podporovala nepravidelné ozbrojené skupiny a byla ochotna pracovat s atentáty, pašováním zbraní a tajnými přechody hranic. To ji dostávalo do konfliktu i se srbskými civilními politiky, kteří po balkánských válkách potřebovali zemi stabilizovat a obávali se, že nezávislé akce důstojníků mohou vyvolat konflikt, který stát neunese.

Organizace byla budována konspiračně. Členové skládali přísahu, struktura měla omezovat množství informací dostupných jednotlivým lidem a vojenské kontakty umožňovaly převážet zbraně i osoby přes hranice. Právě kombinace nacionalistické ideologie a přístupu k armádním prostředkům dělala z Černé ruky něco podstatně nebezpečnějšího než běžný politický klub.

Apis proti Pašićovi

Premiér Nikola Pašić a další civilní představitelé Černou ruku nekontrolovali. Naopak mezi vládou a vojenským okruhem kolem Apise probíhal dlouhý boj o moc. Důstojníci, kteří si pamatovali úspěch převratu z roku 1903, se necítili být pouhými vykonavateli politických rozhodnutí. Civilní vláda zase viděla v jejich tajné síti nebezpečný stát ve státě.

Tento rozpor je důležitý pro pochopení roku 1914. Někdy se zkratkovitě říká, že „Srbsko“ zorganizovalo atentát na následníka rakousko-uherského trůnu. Historický obraz je složitější: jednotliví důstojníci napojení na Černou ruku do příprav skutečně zasáhli, ale srbská vláda jako celek nebyla totožná s tajnou organizací a její zájmy se s ní často střetávaly.

Mladá Bosna a cesta zbraní do Sarajeva

V Bosně mezitím působily radikální jihoslovanské studentské kruhy, souhrnně spojované s Mladou Bosnou. Gavrilo Princip a jeho druhové nebyli jednoduše „členové Černé ruky“, které by Apis poslal na misi. Měli vlastní politické motivace a prostředí. Přesto se jejich cesta k atentátu protnula se srbskou tajnou sítí.

Podle historických rekonstrukcí členové Černé ruky a na ně napojení lidé pomohli atentátníkům získat zbraně, výcvik a možnost tajně překročit hranici do Bosny. Právě zde se z nacionalistického studentského plánu stala operace, která měla logistické zázemí lidí se zkušenostmi z vojenské konspirace.

Srbská vláda přitom nebyla totožná s Černou rukou. Premiér Nikola Pašić se s okruhem kolem Apise dostával do stále ostřejšího konfliktu a tajná důstojnická síť představovala problém i pro samotný stát. Před atentátem se v Bělehradě objevily informace o pohybu mladých nacionalistů přes hranici a Pašićův aparát se pokusil předat varování, které však nedokázalo útoku zabránit.

28. červen 1914

Arcivévoda František Ferdinand přijel do Sarajeva 28. června 1914, na Vidovdan – datum se silným symbolickým významem pro srbské dějiny. První útok granátem selhal. Později se však kolona dostala do blízkosti Gavrila Principa, který zastřelil následníka trůnu i jeho manželku Žofii.

Atentát spustil řetězec událostí vedoucích k červencové krizi a první světové válce, ale ani tady neplatí jednoduchá rovnice „Černá ruka způsobila světovou válku“. Evropské mocnosti vstoupily do konfliktu v důsledku vlastních rozhodnutí, aliančních závazků, mobilizačních plánů a politických kalkulací. Tajná organizace pomohla vytvořit jiskru; kontinentální výbuch měl mnohem širší příčiny.

Soluňský proces a konec Apise

Během války se starý konflikt mezi vládou a Černou rukou nevytratil. V roce 1917, kdy se srbská vláda a armáda nacházely v exilu, byl Apis s dalšími důstojníky zatčen a souzen v takzvaném Soluňském procesu. Obvinění se týkalo mimo jiné údajného spiknutí proti regentovi Alexandru. Apis a dva další byli popraveni.

Proces byl později považován za politicky zmanipulovaný a v 50. letech byly rozsudky při novém řízení zrušeny. Černá ruka už však jako mocenská síť nepřežila. Zůstala po ní směs doložených tajných operací, neúplných svědectví a legend – přesně ten typ historie, v němž je realita sama o sobě dost dramatická, aniž by bylo nutné přidávat všemocnou společnost řídící Evropu ze stínu.

V různých jazycích a tematických souvislostech se pro téma „Černá ruka“ používají také označení Tajné společnosti, Evropa, první polovina 20. století a Black Hand Serbia. Tato jména propojují vyprávění s místem Evropa a obdobím první polovina 20. století; nejde o další události, ale o názvy už popsaného případu, jevu nebo kulturního motivu.

Свифт — CC BY-SA 3.0 · Licence: CC BY-SA 3.0 · zdroj obrázku

Související záhady

Království Kerma: núbijská mocnost, obří stavby deffufa a vztah k egyptským faraonům

Hohokam: pouštní zavlažovací kanály a opuštění velkých sídel v povodí řeky Gila

Úpadek Močiků: obětní rituály, povodně El Niño a proměna severního Peru

Říše Wari: andská silniční síť, plánovaná města a předchůdce incké státní moci